28.01.2018, 11:26
Tři sonety ze dvou sbírek
ROZHODNÝ OKAMŽIK
Ten život někdy - je ho tolik málo!
a vše, co měl jsi rád, jak byl by spálil hřích,
nic nepohne se v tobě, v nebesích
vše na dřímotu jako by se dalo.
Vše hluché je i lidský pláč i smích,
už zvukem jak by každé slovo lhalo,
vše po samotě jak by v tobě lkalo
a tichým pokojem už chodíš jako mnich...
Ty smutné, těžké dny! Leč ještě pevně stojí
tvá bytost v tobě, ale chraň se, braň
po smutcích těch a všechno schystej k boji -:
ta chvíle potom, krev kdy v sníh se mění
a náhle lávou vztekle zakypí -!
Vším život byl by a přec ničím není -!
(Duha, 1916)
KOLCHIS
Ty bledý muži ze sarmatských plání,
kam toulka tvá až sem tě zavedla,
kam díváš se to vlastně ze sedla
a kam se plížíš nyní rosou ranní?
Mně pdkloň dřív se, která jsem tu paní,
a potom stůj! Což už jsem sesedla,
že nezříš mne, a tvář má pobledla,
ač plna dál jsem obrů, králů, saní?
Jsem země hrdých snů a nároků --
Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů,
když vpád se blíží, velím k útoku -
na koně sedni, rychle vrať se domů!
Jsem pyšná žena, nechci otroků,
a mám-li vzdát se, musím vědět - komu!
(Duha, 1916)
Poslední telegram
Srdce jako broskev zde ti dozrávalo,
zde ti slavík zpíval, kde kdo měl tě rád -
jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo,
co nás rozloučilo na vždycky už snad?
Byl's prý doma tady. Ó ty divná chválo,
která mnoho říkáš, ale neumíš hřát!
Kdo je někde doma, tomu stačí málo,
nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad.
Nic ti nevyčítám - každý někde máme
místo, s něhož přejdem' správně v lepší svět,
odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme.
Ty to místo hledáš - já v tvém nitru čeť.
Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame,
a teď ruku dej mi - řekněm': naposled!
(Rozloučení s jihem, 1934)
ROZHODNÝ OKAMŽIK
Ten život někdy - je ho tolik málo!
a vše, co měl jsi rád, jak byl by spálil hřích,
nic nepohne se v tobě, v nebesích
vše na dřímotu jako by se dalo.
Vše hluché je i lidský pláč i smích,
už zvukem jak by každé slovo lhalo,
vše po samotě jak by v tobě lkalo
a tichým pokojem už chodíš jako mnich...
Ty smutné, těžké dny! Leč ještě pevně stojí
tvá bytost v tobě, ale chraň se, braň
po smutcích těch a všechno schystej k boji -:
ta chvíle potom, krev kdy v sníh se mění
a náhle lávou vztekle zakypí -!
Vším život byl by a přec ničím není -!
(Duha, 1916)
KOLCHIS
Ty bledý muži ze sarmatských plání,
kam toulka tvá až sem tě zavedla,
kam díváš se to vlastně ze sedla
a kam se plížíš nyní rosou ranní?
Mně pdkloň dřív se, která jsem tu paní,
a potom stůj! Což už jsem sesedla,
že nezříš mne, a tvář má pobledla,
ač plna dál jsem obrů, králů, saní?
Jsem země hrdých snů a nároků --
Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů,
když vpád se blíží, velím k útoku -
na koně sedni, rychle vrať se domů!
Jsem pyšná žena, nechci otroků,
a mám-li vzdát se, musím vědět - komu!
(Duha, 1916)
Poslední telegram
Srdce jako broskev zde ti dozrávalo,
zde ti slavík zpíval, kde kdo měl tě rád -
jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo,
co nás rozloučilo na vždycky už snad?
Byl's prý doma tady. Ó ty divná chválo,
která mnoho říkáš, ale neumíš hřát!
Kdo je někde doma, tomu stačí málo,
nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad.
Nic ti nevyčítám - každý někde máme
místo, s něhož přejdem' správně v lepší svět,
odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme.
Ty to místo hledáš - já v tvém nitru čeť.
Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame,
a teď ruku dej mi - řekněm': naposled!
(Rozloučení s jihem, 1934)