28.01.2018, 11:43
§§[132]
121.
Labe, Visla, Volha ani Neva,
Ni vln tolik má břeh Dunaje;
Všechněch sedem kopců Tokaje
Hroznů více nepřináší réva;
V Krkonošech zelin ani dřeva,
V Tatrách zlata více nezraje,
Co mé oko, ztrátu pykaje,
Každý večer slzí navylévá:
Není stezky, sluje, háje, skály,
Není trávy v celém okolí,
Jenžby rosy mé již nepoznaly;
Každý jarek, ptáče, větev stinná
Naučené mým již hlaholí
Nářkem slova: láska, osud, Mína.
§§[133]
122.
Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí,
Nedošel sem ještě pokoje,
Osud přemoh, samo souboje
Srdce s sebou dvakrát horší tropí;
Jak kdy vlast se z cizích vpádů zchopí,
Oráč meče křiví v nástroje,
Rázem vzteklý, syny ozbroje,
Lůno matky krví buřič kropí:
Bolest ránu vždycky hlubší ryje,
Čím víc krotím, dravá slabého
Více Hydra růži těla pije;
Teďbych volně, kdyby bylo možná,
K stínům hrobu vstoupil tmavého,
Bez tebe však nelze, sestro zbožná!
§§[134]
123.
Zdlouha lezou hoře mého kroky,
Pozdě měknou noh mých okuje;
Již své dvakrát čerstvým věncuje
Karpat révím, co já chřadnu, boky;
Mámí láska; v štěstí běží skoky,
Pod neštěstím ledva putuje,
V blízku pálí, v dálce sužuje,
Smíchu chvílky, pláče čítá roky:
Dříve tuším slunce jasné svadne,
Sníh se bílý bude černěti,
Dunaj vyschne, nežli žel můj schladne;
Moří láska, koho v léčku lapí,
A však mámli bolest trpěti,
Volím takou, která pěkně trápí.
§§[135]
124.
Spolkům ujda v tichu bolest kořím,
Buď se den, buď večer přiblížil;
V pouštěch smutných, kdeby nevyžil
Barbar bludný, já si ráje tvořím;
A však darmo oči vyschlé mořím,
Bych sám sebe v slzách pohřížil,
Anť již roky, jako ohnižil,
V žhoucím živlu s duší, s tělem hořím:
Čas by již byl míti utrpení
Bohu tomu, který podpálil
Dům a v popel obrátiti lení,
O, že sem hned při počátku zticha
Žháře oulisného nevzdálil,
Teďbych rád, než pozdě honím bycha.
§§[136]
125.
Vítej přišlá z dálky lastovičko,
V krajích těchto slunkem zjařených,
Osaď, zděné z hmotů míšených,
Nad mým oknem své zas obydlíčko;
Ale prve zleť sem na maličko,
Rci mi běh svých letů skušených,
Zdaž i mně z těch břehů vzdálených
Pověst neseš aneb znameníčko?
"I mne křídla tamo nesly chtivá,
By sem div ten sama viděla,
Jehož krásu celé ptactvo zpívá;
Než, ach, blízkost smysly jala teskem,
Poselství mi přáti nechtěla
Čáka skutku převýšená bleskem."
§§[137]
126.
Veselosti písně prozpěvujte,
Sneste k věncům darů májových,
Načby hnila radost v okovích,
Stojí ještě Tokaj, péče zujte!
Číše nebi k chvále naplňujte,
Hovte oudům v stínech stromových,
Kde břeh mluví, aneb ve křovích
Zpěv se ozve, srdcem čilým stůjte!
Dík jest, radost čistá, bohulibý:
Nechte bratří oněch námitek,
Že mé radě vlastní příklad chybí;
Mne cit blaží jestli skutek mizí,
Na podíl se změnil užitek,
Radost v radost nad radostí cizí.
§§[138]
127.
Nechápal svět divů jenž se dějí
V tajné Mesmerově stolici,
Oni trnou bázní mořící,
Tito lají, jiní se mu smějí;
Kýž se jednou přesvědčiti chtějí
Jak to snadno duši letící,
Z prostranství a z času temnici
Udělanou nechať pod šlepějí:
Seč je srdce, proč ne dary hlavy?
Seč je láska, proč ne umění?
Seč je osud, proč ne lékař zdravý?
Mé již dávno, samo sebe ruše,
Má již dávno, k svému trápení,
Tělo jinde, jinde bydlí duše.
§§[139]
128.
Ona lípa kde sme mnohé ráno
Mnohý večer krásný probděli,
Ona lávka pod ní v jetelí
Tam jsou ještě, těmť ji zříti přáno;
Jak tam nemá bohům býti lkáno,
Kde se proti sobě opřeli,
A co jeden srdci udělí,
Vzdorou jiných stromům bývá dáno;
A však blaze kdo se volně vyhne
Tam, kde nebe válčí se zemí,
Kdož ho, padna v tísni obou, zdvihne?
Ticho tedy ztrátu lkavé zpěvy,
Snáze truchlý nářek oněmí,
Krotkost mírní samých bohů hněvy.
§§[140]
129.
Jako smutně lesní holub upí
Po širokých vůkol dolinách,
Když ho skrytý v nebe modřinách
Jestřáb chvatem družky věrné zloupí,
Na vrch dubu nejvyššího vstoupí,
Volá při rozsedlých skalinách,
K hnízdu letí, an ho v křovinách
K větší strasti zmámil ohlas tupý:
Tak já rovně opuštěný kvílím,
Od Dunaje k pouštěm rozmařilým,
Odtud běžím lkáti ku Tatrám;
Ale darmo ztrátu vypátrám,
Ba žel množím, hlasům uče hlucho,
A pak vlastní kárám zrak a ucho.
§§[141]
130.
Tam již semnou přišlo, že se střehu
Nejen spolků, než i samoty,
Trápen všudy tvorem lichoty
Vlastních očí, z rána do noclehu.
Hned ji vidím jako Psychu v běhu
Obletati noh mých zámoty,
Hned jak Nymfu, an ji z jasnoty
Dunaje vln družky vedou k břehu:
Hned ji vidím jako Floru hráti
S kvítím, jenž se před ní rozvilo,
Hned jak Muzu při mém boku státi;
Takto žiji v onom bludu tona,
Jakby v celém světě nebylo
Jiného nic, kromě já a ona.
§§[142]
131.
Vrchy planí, moře pije do dna
Čas a všecko změní posléze,
Slunce hasí, hvězdy za meze
Světa kryje kde směs neurodná;
Po sta bludech přece vnesla svodná
Lodí do Itaky vítěze,
Sproštěn Prometheus řetěze,
V nějž ho krádež ukovala škodná:
Snad čas i mé strasti léky chystá,
Snad se i mně ještě zlatolistá
Palma časem někdy zotaví;
Aspoň jazyk lkáti unaví,
Srdce nikdý, nebo láska čistá
Nezná času ani nezná místa.
§§[143]
132.
Vichru jekem různá skryté moutí
V mraku černém živly obloha,
Zpěvců lesních čeleď ubohá
Teskno v listném schránu hledá proutí;
Oblak hněvný na zem hluché nutí
Kázni plémě, snest ho nemoha:
Tu blesk, hromy, vlny, pro Boha!
Koráb strojte proti zahynutí:
Utulím se, vzdoru k bázni spáře,
Pod dub v šírém poli stojící,
Než tu úkaz množí hrůzu chmury;
Duhu spatřím, na níž v bílém šláře
Růžťkou kyne Mína sedící,
Vystru po ní náruč - Ona shůry:
§§[144]
133.
"Znášli kraj ten, ony ráje věčné,
Vlast tu krás a duchů palouky,
Kde se cnost a láska za ruky
Vedou kráčíc v záři ve slunečné?
Tam kde větry chvějí tichořečné,
Palmy klenou stinné oblouky,
Tam kde z vonných myrtů souzvuky
V trudnou duši slavík lije vděčné?
Znášli kraj ten, kde tma s horkem zajde,
Bez trnů se růže červená,
A svou jilmu každý břečtan najde?
Tam kde mutné vyschnou časů řeky,
Kde choť, sestra, jedno znamená:
Tam sem tvá, a ty můj po vše věky.
§§[145]
134.
A co teď sem viděl za zázraky
Sebrav duši lekem zmařenou,
Neuzří se pokud zelenou
Hvězdu tuto hřejí slunce šlaky:
Neb se zticha tenké zlatomraky
Vůkol ní a vůkol rozklenou,
Již jen clonu z jejích ramenou,
Tvář, šat vidno, pak vše miznou znaky:
Jen vůz ještě a dvé hrdličátek,
O něž Milek stužky ovinul,
Zříti posléz skrz ten živlů zmatek,
Schápám se a makám za ní jdoucí,
Než jen vůni, v niž se rozplynul,
Zanechal ten obraz běloskvoucí.
§§[146]
135.
Teď bych sobě křídel Dedalových
K letům nadvětrným vinšoval,
Anižbych se zkusiť strachoval
S Faetonem stezek nebe nových;
Z hvězdy ku hvězdě bych na ohňových
S Eliášem koních putoval,
Ode Hladoleta vesloval
K slunci na perutech Blanchardových:
Ažbych došel cíle svého jezdu:
Kde byt zvolí v říšech blažených?
Kterou zatmí příchodem svým hvězdu?
Aneb jestli výše ještě vkročí
Kolik hvězd se nově stvořených
Vůkol ní co vůkol slunce točí?
§§[147]
136.
Plyňte časy, ó plyň k oustí řeka
Spíše mého věku mladého,
Nezáviď mi zisku blahého,
Který na mne v budoucnosti čeká;
Život břímě, smrt je tužbě vděka,
Koj zem nízká srdce jiného,
Mně ať rok se ve dne krátkého
Dobu, a den v okamžení stěká:
Mně cíl vetknul osud do výsosti,
Avšak ona vtiskla pečeti
V každý důvod nesmrtedlnosti;
Jen to chtěl bych ještě věděti:
Zda, když Parka jednou vlákno přetne,
Sám jen duch tam, či i srdce vzletne.
§§[148]
137.
O by s hvězd těch miloskvoucích zletěl
Anjel jeden ke mně se zprávou,
Zdali někdy ještě laskavou
Tváří na mne sklání dolů zřetel?
Ten by řekl, zda i v říši netěl
Láska duši hřeje plesavou,
Zda i tam ji písně zábavou
Slavík a noc stříbrem kojí světel?
Zdali na mne myslí ještě časem
I tam, kde se Seraf pobožný
Kráse její plným diví hlasem?
Tudíž by slast i mé zdvihla týmě
K vám, ó kraje, kde prst všemožný
Světy seje jako rolník símě.
§§[149]
138.
Z prostřed vln se šumně nad Dunajem
Směje ostroveček blažený,
Jménem panny svaté křestěný
O závodby mohl jíti s rájem;
Houště křovin věnec pletou krajem
Vnichž si slavík zpívá nadšený,
Podál Bachus leží šálený,
Milostky se procházejí hájem:
Eldorado, Tibur, Olymp jasný
Netěšil tak svojích ctitelů,
Jak mne blaží Patmos tento krásný;
Zde se tytýž oku mému jeví
Ona v spolku Muz a Anjelů,
Zde mé rány zpěv a slza leví.
§§[150]
139.
Lampa bledne, oknem tichá leje
Luna v plné světlo proměně,
Stolík nechám, patřím zmateně,
Lampa bledne a šum kýsi věje;
Kyna rukou proti mně se chvěje
Stín co anjel s křídly na stěně;
Kdo to? ptám se z okna schýleně,
Původ stínu v zahrádce býť mněje:
Ticho v sadě, ticho v světnici,
Oko opět na úkazu visí,
Blíže nutím nohy bojící;
Strach mne zmráčí, radost zase vzkřísí,
Klesnu omdlen v blízkou stolici:
Kdo to, ha kdo, ty si, Míno ty si? -
§§[151]
140.
Od té doby, v kterou do mne vyšší
Život zřením svojím vdechnula,
Duše vazby těla vyzula,
Jsoucí Bohu nežli lidem bližší;
Vnitřek můj i hluk je světa tišší
Země s kouzly svými usnula,
Ba i láska láskou minula,
Jako sluncem hasne hvězda nižší:
Pakli přece válku strojí zrádný
Milek proti srdce tichosti,
Činím jako Moskvan nepřevládný;
Nepříteli svému ku posměchu,
Abych ještě chránil volnosti,
Hlavně házím na svou vlastní střechu.
§§[152]
141.
Často snad jen nářkem zníš a lkáním,
Ty mé novostrunné varyto,
Ač se co v mých ňádřích ukryto
Pilně jiným vytajiti chráním;
Nebo srdce dlouhých roků dbáním
Od ran starých není obmyto,
I když jizva mizí tudyto,
Jinde zniká s větším sužováním:
Kvěltež tedy hlaholové mladí,
Byť svět i lál vaší žalobě,
Co sem ztratil on mi nenahradí;
Potom když ji, zbaven všeho trudu,
V ohvězděné uzřím podobě,
Slast a rozkoš věčně pěti budu.
§§[153]
142.
Osamělý na života hladkém
Chlumu stojím, kam již nevěda,
Vůkol nohou propast škaredá,
Ani k předu, ani nelze zpátkem;
Rozloučiv se s nízkým světa zmatkem,
Včasně žlaby zvyků probředa,
Teď se s nimi zpurné nehledá
Srdce novým spřáteliti sňatkem:
Vytrvámli, octnut v boje věčné
Tu sám s sebou, onde se světem,
Na výsosti této nebezpečné?
Větrů vztek by k pádu mohl vesti,
Ruka se však vroucím podnětem
Ještě jedné drží ratolesti.
§§[154]
143.
Černá noc se nad mnou rozkřídlila,
Losů hněvy ještě nekrotnou,
Šíříc bouři strachem těhotnou,
By mi všecky nebes hvězdy skryla;
Kde jest ruka, jenžby sprovodila
Mne skrz cestu tuto mrákotnou,
Jenž by v mého věku lichotnou
Číši, ještě nektar jednou lila?
O ty, kterou v tiché tužbě vzívám,
(Zemské jméno tě již nesluší)
Dejž moc, kdy boj v pokušení mívám;
Snížíšli ty na mne zření krotká,
Co jest, jenž mne více zasmuší
Aneb zlého v šírém světě potká?
§§[155]
144.
Rádbych sem já zemským tvojim světe
Výhost kdykoli dal marnostem,
Abych přešel k oněm radostem,
Kde Ji nyní hvězdy spatřujete;
Ale jedna pochyba mne hněte:
Zdali, když tam budu za mostem,
Ona nepoletí k výsostem
Kde zas vyšší dokonalost kvete?
Ode stupně vše se k stupňům vznáší
Tak je slunce vyšších měsíců
Podruh, jako měsíc země naší.
Jestli i tam roky místo mají,
Ach snad ještě mnoho tisíců
Smutných písní zpívati mi dají.
§§[156]
145.
V skrytu tichém, kde ji nikdo nezná
Vůle ušlechtilá působí,
Zřídlu čistému se podobí,
Jenž svět blaží do jeskyně vlezna;
Jeho vlahou tu se přelíbezná
Duha, onde louka ozdobí,
Ono plní hroznům nádobí,
V moři zmizí, díků nenalezna:
Nebudou snad i mé pominulé
Darmo k hrobu kráčeť šlepěje,
Skutek bude co teď jenom vůle;
Byť pak v příštím jaře času dítek,
I jen jedna přešla krůpěje
Mého žití v jiné duše kvítek.
§§[157]
146.
Patři vůkol jako žlutnou hole,
Jak již hrubnou města, vesnice,
Kde vál zefyr, dují vichřice,
Ticho kde se smály zpěvům pole;
Bočan spojil, lepší kraje zvole,
S ušlým od nás sluncem letice,
Kvítí z louk a listí z vinice
Starý nese Dunaj s ledem dole:
Nedlouho však smutným bude hněten
Rouchem pohled země blednoucí,
Přijde opět a vše zkrášlí Květen;
Mně již ale zašly jara sličná,
Bez ní bude celý budoucí
Život můj jen jeseň ustavičná.
§§[158]
147.
Blaze, kdo si jeden čistý, smělý
Oučel, místo mnohých, představí,
V němžby jako v centru měňaví
Paprskové všech dnů žití tleli;
A v něm myslí, cítí, žije celý,
V slasti v slzách, v přízni v bezpraví,
Až se šťastně k němu doplaví,
Byť i přes bouř, plamen, hrom a střely:
Pevné vůli, tužbě ušlechtilé,
Nerozdílné srdce žádosti,
Rádo dává nebe dojíť cíle;
Ač pak i mně slova tato lhala,
Z vítězstvíli není radosti,
Mužně padnouť není menší chvála.
§§[159]
148.
Poď o smrti, těcho osiralých,
Sprosť mne strastí těchto žaláře,
Proč dlím ještě klamu nezmaře?
Zem již nemá pro mne bytů stálých;
Tam Ji uzřím, v oněch jasných vzdálích,
Kde Ji slaví jaro po jaře,
Kde Ji hvězdy pějí žaltáře,
Kde z ruk božích pije slastí kalich:
O tu rozkoš! o cit beze hlasu!
Když tam i já, aspoň zdaleka,
Vzívať budu Její cnost a krásu;
Bratří, komu dáno žíti snáze,
Ten nech při mém hrobě počeká
A rce: Ten žil jen, by zemřel blaze!
§§[160]
149.
Již se s tebou Muzo rozžehnávám,
Spolkyně mých zpěvů truchlivých,
Již ti lyru z rukou loučivých
Vracím a dík za tvou půjčku vzdávám;
Co sem počal sice neskonávám,
Plamen hoří v prsích ohnivých,
Aniž časů více příznivých
K ukojení jeho očekávám:
Skrej však ty svou uslzenou roušku,
Já chci dále tvrdou potřebu,
Já chci sám již nesti nebe zkoušku;
Zpusť jen brzo struny stroje svého
Ještě níže k mému pohřebu,
Pak jej polož na vrch hrobu mého.
§§[161]
150.
Nenemilý někdy Muzám zpěvným
Žil sem básníř mladost bývalou,
Nyní mlčí lyra s píšťalou,
Hřebem k stěně přivěšená pevným;
Stydí se již lásky hlasem zjevným,
Aneb krásy zníti pochvalou,
A vždy víc i strunu ostalou
Život prstem dotrhává hněvným:
Komu svět a lehká přeje Hebe
Nechať růžemi se ověnčí,
Lilie mně usoudilo nebe;
Ty, co kráčíš zpěvnějšími kraji,
Proměň nástroj, po hře mládenčí,
V harfu a veď z Pindu na Sinai.
§§[162]
Šťastnou tedy cestu, básně jdouce
Neste pozdravení Slovanům
Všechněm vůkol, zvláště Tatranům,
A pak Čechům, jejich dcerky jsouce;
Přijdeteli k hoře nebo k louce,
K hloží nebo k vonným břečtanům,
Do vsi aneb k soudným měšťanům,
Stůjte o svém pánu toto řkouce:
Jestli co se podařilo jemu,
Hanba vždycky hnětla útrobu,
Jak to skrovné k cíli takovému;
Jestli padl, vyzná bez úžasu
Padl, a vsak rovně Jákobu,
S anjelem se pustiv do zápasu.
121.
Labe, Visla, Volha ani Neva,
Ni vln tolik má břeh Dunaje;
Všechněch sedem kopců Tokaje
Hroznů více nepřináší réva;
V Krkonošech zelin ani dřeva,
V Tatrách zlata více nezraje,
Co mé oko, ztrátu pykaje,
Každý večer slzí navylévá:
Není stezky, sluje, háje, skály,
Není trávy v celém okolí,
Jenžby rosy mé již nepoznaly;
Každý jarek, ptáče, větev stinná
Naučené mým již hlaholí
Nářkem slova: láska, osud, Mína.
§§[133]
122.
Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí,
Nedošel sem ještě pokoje,
Osud přemoh, samo souboje
Srdce s sebou dvakrát horší tropí;
Jak kdy vlast se z cizích vpádů zchopí,
Oráč meče křiví v nástroje,
Rázem vzteklý, syny ozbroje,
Lůno matky krví buřič kropí:
Bolest ránu vždycky hlubší ryje,
Čím víc krotím, dravá slabého
Více Hydra růži těla pije;
Teďbych volně, kdyby bylo možná,
K stínům hrobu vstoupil tmavého,
Bez tebe však nelze, sestro zbožná!
§§[134]
123.
Zdlouha lezou hoře mého kroky,
Pozdě měknou noh mých okuje;
Již své dvakrát čerstvým věncuje
Karpat révím, co já chřadnu, boky;
Mámí láska; v štěstí běží skoky,
Pod neštěstím ledva putuje,
V blízku pálí, v dálce sužuje,
Smíchu chvílky, pláče čítá roky:
Dříve tuším slunce jasné svadne,
Sníh se bílý bude černěti,
Dunaj vyschne, nežli žel můj schladne;
Moří láska, koho v léčku lapí,
A však mámli bolest trpěti,
Volím takou, která pěkně trápí.
§§[135]
124.
Spolkům ujda v tichu bolest kořím,
Buď se den, buď večer přiblížil;
V pouštěch smutných, kdeby nevyžil
Barbar bludný, já si ráje tvořím;
A však darmo oči vyschlé mořím,
Bych sám sebe v slzách pohřížil,
Anť již roky, jako ohnižil,
V žhoucím živlu s duší, s tělem hořím:
Čas by již byl míti utrpení
Bohu tomu, který podpálil
Dům a v popel obrátiti lení,
O, že sem hned při počátku zticha
Žháře oulisného nevzdálil,
Teďbych rád, než pozdě honím bycha.
§§[136]
125.
Vítej přišlá z dálky lastovičko,
V krajích těchto slunkem zjařených,
Osaď, zděné z hmotů míšených,
Nad mým oknem své zas obydlíčko;
Ale prve zleť sem na maličko,
Rci mi běh svých letů skušených,
Zdaž i mně z těch břehů vzdálených
Pověst neseš aneb znameníčko?
"I mne křídla tamo nesly chtivá,
By sem div ten sama viděla,
Jehož krásu celé ptactvo zpívá;
Než, ach, blízkost smysly jala teskem,
Poselství mi přáti nechtěla
Čáka skutku převýšená bleskem."
§§[137]
126.
Veselosti písně prozpěvujte,
Sneste k věncům darů májových,
Načby hnila radost v okovích,
Stojí ještě Tokaj, péče zujte!
Číše nebi k chvále naplňujte,
Hovte oudům v stínech stromových,
Kde břeh mluví, aneb ve křovích
Zpěv se ozve, srdcem čilým stůjte!
Dík jest, radost čistá, bohulibý:
Nechte bratří oněch námitek,
Že mé radě vlastní příklad chybí;
Mne cit blaží jestli skutek mizí,
Na podíl se změnil užitek,
Radost v radost nad radostí cizí.
§§[138]
127.
Nechápal svět divů jenž se dějí
V tajné Mesmerově stolici,
Oni trnou bázní mořící,
Tito lají, jiní se mu smějí;
Kýž se jednou přesvědčiti chtějí
Jak to snadno duši letící,
Z prostranství a z času temnici
Udělanou nechať pod šlepějí:
Seč je srdce, proč ne dary hlavy?
Seč je láska, proč ne umění?
Seč je osud, proč ne lékař zdravý?
Mé již dávno, samo sebe ruše,
Má již dávno, k svému trápení,
Tělo jinde, jinde bydlí duše.
§§[139]
128.
Ona lípa kde sme mnohé ráno
Mnohý večer krásný probděli,
Ona lávka pod ní v jetelí
Tam jsou ještě, těmť ji zříti přáno;
Jak tam nemá bohům býti lkáno,
Kde se proti sobě opřeli,
A co jeden srdci udělí,
Vzdorou jiných stromům bývá dáno;
A však blaze kdo se volně vyhne
Tam, kde nebe válčí se zemí,
Kdož ho, padna v tísni obou, zdvihne?
Ticho tedy ztrátu lkavé zpěvy,
Snáze truchlý nářek oněmí,
Krotkost mírní samých bohů hněvy.
§§[140]
129.
Jako smutně lesní holub upí
Po širokých vůkol dolinách,
Když ho skrytý v nebe modřinách
Jestřáb chvatem družky věrné zloupí,
Na vrch dubu nejvyššího vstoupí,
Volá při rozsedlých skalinách,
K hnízdu letí, an ho v křovinách
K větší strasti zmámil ohlas tupý:
Tak já rovně opuštěný kvílím,
Od Dunaje k pouštěm rozmařilým,
Odtud běžím lkáti ku Tatrám;
Ale darmo ztrátu vypátrám,
Ba žel množím, hlasům uče hlucho,
A pak vlastní kárám zrak a ucho.
§§[141]
130.
Tam již semnou přišlo, že se střehu
Nejen spolků, než i samoty,
Trápen všudy tvorem lichoty
Vlastních očí, z rána do noclehu.
Hned ji vidím jako Psychu v běhu
Obletati noh mých zámoty,
Hned jak Nymfu, an ji z jasnoty
Dunaje vln družky vedou k břehu:
Hned ji vidím jako Floru hráti
S kvítím, jenž se před ní rozvilo,
Hned jak Muzu při mém boku státi;
Takto žiji v onom bludu tona,
Jakby v celém světě nebylo
Jiného nic, kromě já a ona.
§§[142]
131.
Vrchy planí, moře pije do dna
Čas a všecko změní posléze,
Slunce hasí, hvězdy za meze
Světa kryje kde směs neurodná;
Po sta bludech přece vnesla svodná
Lodí do Itaky vítěze,
Sproštěn Prometheus řetěze,
V nějž ho krádež ukovala škodná:
Snad čas i mé strasti léky chystá,
Snad se i mně ještě zlatolistá
Palma časem někdy zotaví;
Aspoň jazyk lkáti unaví,
Srdce nikdý, nebo láska čistá
Nezná času ani nezná místa.
§§[143]
132.
Vichru jekem různá skryté moutí
V mraku černém živly obloha,
Zpěvců lesních čeleď ubohá
Teskno v listném schránu hledá proutí;
Oblak hněvný na zem hluché nutí
Kázni plémě, snest ho nemoha:
Tu blesk, hromy, vlny, pro Boha!
Koráb strojte proti zahynutí:
Utulím se, vzdoru k bázni spáře,
Pod dub v šírém poli stojící,
Než tu úkaz množí hrůzu chmury;
Duhu spatřím, na níž v bílém šláře
Růžťkou kyne Mína sedící,
Vystru po ní náruč - Ona shůry:
§§[144]
133.
"Znášli kraj ten, ony ráje věčné,
Vlast tu krás a duchů palouky,
Kde se cnost a láska za ruky
Vedou kráčíc v záři ve slunečné?
Tam kde větry chvějí tichořečné,
Palmy klenou stinné oblouky,
Tam kde z vonných myrtů souzvuky
V trudnou duši slavík lije vděčné?
Znášli kraj ten, kde tma s horkem zajde,
Bez trnů se růže červená,
A svou jilmu každý břečtan najde?
Tam kde mutné vyschnou časů řeky,
Kde choť, sestra, jedno znamená:
Tam sem tvá, a ty můj po vše věky.
§§[145]
134.
A co teď sem viděl za zázraky
Sebrav duši lekem zmařenou,
Neuzří se pokud zelenou
Hvězdu tuto hřejí slunce šlaky:
Neb se zticha tenké zlatomraky
Vůkol ní a vůkol rozklenou,
Již jen clonu z jejích ramenou,
Tvář, šat vidno, pak vše miznou znaky:
Jen vůz ještě a dvé hrdličátek,
O něž Milek stužky ovinul,
Zříti posléz skrz ten živlů zmatek,
Schápám se a makám za ní jdoucí,
Než jen vůni, v niž se rozplynul,
Zanechal ten obraz běloskvoucí.
§§[146]
135.
Teď bych sobě křídel Dedalových
K letům nadvětrným vinšoval,
Anižbych se zkusiť strachoval
S Faetonem stezek nebe nových;
Z hvězdy ku hvězdě bych na ohňových
S Eliášem koních putoval,
Ode Hladoleta vesloval
K slunci na perutech Blanchardových:
Ažbych došel cíle svého jezdu:
Kde byt zvolí v říšech blažených?
Kterou zatmí příchodem svým hvězdu?
Aneb jestli výše ještě vkročí
Kolik hvězd se nově stvořených
Vůkol ní co vůkol slunce točí?
§§[147]
136.
Plyňte časy, ó plyň k oustí řeka
Spíše mého věku mladého,
Nezáviď mi zisku blahého,
Který na mne v budoucnosti čeká;
Život břímě, smrt je tužbě vděka,
Koj zem nízká srdce jiného,
Mně ať rok se ve dne krátkého
Dobu, a den v okamžení stěká:
Mně cíl vetknul osud do výsosti,
Avšak ona vtiskla pečeti
V každý důvod nesmrtedlnosti;
Jen to chtěl bych ještě věděti:
Zda, když Parka jednou vlákno přetne,
Sám jen duch tam, či i srdce vzletne.
§§[148]
137.
O by s hvězd těch miloskvoucích zletěl
Anjel jeden ke mně se zprávou,
Zdali někdy ještě laskavou
Tváří na mne sklání dolů zřetel?
Ten by řekl, zda i v říši netěl
Láska duši hřeje plesavou,
Zda i tam ji písně zábavou
Slavík a noc stříbrem kojí světel?
Zdali na mne myslí ještě časem
I tam, kde se Seraf pobožný
Kráse její plným diví hlasem?
Tudíž by slast i mé zdvihla týmě
K vám, ó kraje, kde prst všemožný
Světy seje jako rolník símě.
§§[149]
138.
Z prostřed vln se šumně nad Dunajem
Směje ostroveček blažený,
Jménem panny svaté křestěný
O závodby mohl jíti s rájem;
Houště křovin věnec pletou krajem
Vnichž si slavík zpívá nadšený,
Podál Bachus leží šálený,
Milostky se procházejí hájem:
Eldorado, Tibur, Olymp jasný
Netěšil tak svojích ctitelů,
Jak mne blaží Patmos tento krásný;
Zde se tytýž oku mému jeví
Ona v spolku Muz a Anjelů,
Zde mé rány zpěv a slza leví.
§§[150]
139.
Lampa bledne, oknem tichá leje
Luna v plné světlo proměně,
Stolík nechám, patřím zmateně,
Lampa bledne a šum kýsi věje;
Kyna rukou proti mně se chvěje
Stín co anjel s křídly na stěně;
Kdo to? ptám se z okna schýleně,
Původ stínu v zahrádce býť mněje:
Ticho v sadě, ticho v světnici,
Oko opět na úkazu visí,
Blíže nutím nohy bojící;
Strach mne zmráčí, radost zase vzkřísí,
Klesnu omdlen v blízkou stolici:
Kdo to, ha kdo, ty si, Míno ty si? -
§§[151]
140.
Od té doby, v kterou do mne vyšší
Život zřením svojím vdechnula,
Duše vazby těla vyzula,
Jsoucí Bohu nežli lidem bližší;
Vnitřek můj i hluk je světa tišší
Země s kouzly svými usnula,
Ba i láska láskou minula,
Jako sluncem hasne hvězda nižší:
Pakli přece válku strojí zrádný
Milek proti srdce tichosti,
Činím jako Moskvan nepřevládný;
Nepříteli svému ku posměchu,
Abych ještě chránil volnosti,
Hlavně házím na svou vlastní střechu.
§§[152]
141.
Často snad jen nářkem zníš a lkáním,
Ty mé novostrunné varyto,
Ač se co v mých ňádřích ukryto
Pilně jiným vytajiti chráním;
Nebo srdce dlouhých roků dbáním
Od ran starých není obmyto,
I když jizva mizí tudyto,
Jinde zniká s větším sužováním:
Kvěltež tedy hlaholové mladí,
Byť svět i lál vaší žalobě,
Co sem ztratil on mi nenahradí;
Potom když ji, zbaven všeho trudu,
V ohvězděné uzřím podobě,
Slast a rozkoš věčně pěti budu.
§§[153]
142.
Osamělý na života hladkém
Chlumu stojím, kam již nevěda,
Vůkol nohou propast škaredá,
Ani k předu, ani nelze zpátkem;
Rozloučiv se s nízkým světa zmatkem,
Včasně žlaby zvyků probředa,
Teď se s nimi zpurné nehledá
Srdce novým spřáteliti sňatkem:
Vytrvámli, octnut v boje věčné
Tu sám s sebou, onde se světem,
Na výsosti této nebezpečné?
Větrů vztek by k pádu mohl vesti,
Ruka se však vroucím podnětem
Ještě jedné drží ratolesti.
§§[154]
143.
Černá noc se nad mnou rozkřídlila,
Losů hněvy ještě nekrotnou,
Šíříc bouři strachem těhotnou,
By mi všecky nebes hvězdy skryla;
Kde jest ruka, jenžby sprovodila
Mne skrz cestu tuto mrákotnou,
Jenž by v mého věku lichotnou
Číši, ještě nektar jednou lila?
O ty, kterou v tiché tužbě vzívám,
(Zemské jméno tě již nesluší)
Dejž moc, kdy boj v pokušení mívám;
Snížíšli ty na mne zření krotká,
Co jest, jenž mne více zasmuší
Aneb zlého v šírém světě potká?
§§[155]
144.
Rádbych sem já zemským tvojim světe
Výhost kdykoli dal marnostem,
Abych přešel k oněm radostem,
Kde Ji nyní hvězdy spatřujete;
Ale jedna pochyba mne hněte:
Zdali, když tam budu za mostem,
Ona nepoletí k výsostem
Kde zas vyšší dokonalost kvete?
Ode stupně vše se k stupňům vznáší
Tak je slunce vyšších měsíců
Podruh, jako měsíc země naší.
Jestli i tam roky místo mají,
Ach snad ještě mnoho tisíců
Smutných písní zpívati mi dají.
§§[156]
145.
V skrytu tichém, kde ji nikdo nezná
Vůle ušlechtilá působí,
Zřídlu čistému se podobí,
Jenž svět blaží do jeskyně vlezna;
Jeho vlahou tu se přelíbezná
Duha, onde louka ozdobí,
Ono plní hroznům nádobí,
V moři zmizí, díků nenalezna:
Nebudou snad i mé pominulé
Darmo k hrobu kráčeť šlepěje,
Skutek bude co teď jenom vůle;
Byť pak v příštím jaře času dítek,
I jen jedna přešla krůpěje
Mého žití v jiné duše kvítek.
§§[157]
146.
Patři vůkol jako žlutnou hole,
Jak již hrubnou města, vesnice,
Kde vál zefyr, dují vichřice,
Ticho kde se smály zpěvům pole;
Bočan spojil, lepší kraje zvole,
S ušlým od nás sluncem letice,
Kvítí z louk a listí z vinice
Starý nese Dunaj s ledem dole:
Nedlouho však smutným bude hněten
Rouchem pohled země blednoucí,
Přijde opět a vše zkrášlí Květen;
Mně již ale zašly jara sličná,
Bez ní bude celý budoucí
Život můj jen jeseň ustavičná.
§§[158]
147.
Blaze, kdo si jeden čistý, smělý
Oučel, místo mnohých, představí,
V němžby jako v centru měňaví
Paprskové všech dnů žití tleli;
A v něm myslí, cítí, žije celý,
V slasti v slzách, v přízni v bezpraví,
Až se šťastně k němu doplaví,
Byť i přes bouř, plamen, hrom a střely:
Pevné vůli, tužbě ušlechtilé,
Nerozdílné srdce žádosti,
Rádo dává nebe dojíť cíle;
Ač pak i mně slova tato lhala,
Z vítězstvíli není radosti,
Mužně padnouť není menší chvála.
§§[159]
148.
Poď o smrti, těcho osiralých,
Sprosť mne strastí těchto žaláře,
Proč dlím ještě klamu nezmaře?
Zem již nemá pro mne bytů stálých;
Tam Ji uzřím, v oněch jasných vzdálích,
Kde Ji slaví jaro po jaře,
Kde Ji hvězdy pějí žaltáře,
Kde z ruk božích pije slastí kalich:
O tu rozkoš! o cit beze hlasu!
Když tam i já, aspoň zdaleka,
Vzívať budu Její cnost a krásu;
Bratří, komu dáno žíti snáze,
Ten nech při mém hrobě počeká
A rce: Ten žil jen, by zemřel blaze!
§§[160]
149.
Již se s tebou Muzo rozžehnávám,
Spolkyně mých zpěvů truchlivých,
Již ti lyru z rukou loučivých
Vracím a dík za tvou půjčku vzdávám;
Co sem počal sice neskonávám,
Plamen hoří v prsích ohnivých,
Aniž časů více příznivých
K ukojení jeho očekávám:
Skrej však ty svou uslzenou roušku,
Já chci dále tvrdou potřebu,
Já chci sám již nesti nebe zkoušku;
Zpusť jen brzo struny stroje svého
Ještě níže k mému pohřebu,
Pak jej polož na vrch hrobu mého.
§§[161]
150.
Nenemilý někdy Muzám zpěvným
Žil sem básníř mladost bývalou,
Nyní mlčí lyra s píšťalou,
Hřebem k stěně přivěšená pevným;
Stydí se již lásky hlasem zjevným,
Aneb krásy zníti pochvalou,
A vždy víc i strunu ostalou
Život prstem dotrhává hněvným:
Komu svět a lehká přeje Hebe
Nechať růžemi se ověnčí,
Lilie mně usoudilo nebe;
Ty, co kráčíš zpěvnějšími kraji,
Proměň nástroj, po hře mládenčí,
V harfu a veď z Pindu na Sinai.
§§[162]
Šťastnou tedy cestu, básně jdouce
Neste pozdravení Slovanům
Všechněm vůkol, zvláště Tatranům,
A pak Čechům, jejich dcerky jsouce;
Přijdeteli k hoře nebo k louce,
K hloží nebo k vonným břečtanům,
Do vsi aneb k soudným měšťanům,
Stůjte o svém pánu toto řkouce:
Jestli co se podařilo jemu,
Hanba vždycky hnětla útrobu,
Jak to skrovné k cíli takovému;
Jestli padl, vyzná bez úžasu
Padl, a vsak rovně Jákobu,
S anjelem se pustiv do zápasu.